Astronomický workshop 24. 2. 2010
Dne 24. 2. se naše třída G-2 zúčastnila astronomického workshopu na Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka v Brně. Tento čas pro nás znamenal příjemné zpestření školních dnů a nové poznatky. Po cestě trvající suma sumárum dvě hodiny jsme stanuli pod planetáriem, kde nás už netrpělivě čekal mladý, energický průvodce, který nás uvedl do první části programu. Ten probíhal v malé místnosti s dlouhým stolem vepředu, na němž se povalovaly různé věci jako balónky, indiánek, fén či kyselina sírová. Náplň hodiny spočívala v pokusech, kterými nám, antifyzikům, chtěl pan astronom dokázat, že tento předmět nemusí být zdaleka tak hrozný, jak vypadá. Prvním tématem byl tlak a podtlak. Tyto jevy většinou dobře známe z nižších ročníků nebo z útlého věku, když nám na pouti vyklouzl z rukou nafukovací balónek a následkem nízkého tlaku v určité výšce prasknul. Takže nás nepřekvapil pokus s prezervativem nasávaným podtlakem do láhve.
Překvapujícím byl však následující pokus s míčkem, který se vznášel ve vzduchu účinkem vysavače. Třídou prošuměl údiv a poté jsme již živě diskutovali o sondách, tedy o tom, jakým způsobem a pod jakým úhlem je pro ně vhodné vstoupit do atmosféry.
Nás skauty a zálesáky více zajímalo to, jak si uvařit v lese čaj bez použití konvice či jiné nádoby. Pokus s balónkem nalitým vodou, který před zraky všech úspěšně překonal žár plamene, nám dokázal, že nám k tomu postačí obyčejný lopuch. Tento den se však nelila jen voda, ale k všeobecnému údivu se přeléval také oxid uhličitý. Tento fyzikální jev dokazovala doutnající svíčka. Mě osobně však nejvíc zajímal mikrosvět a fakt, že ho můžeme ovlivnit pouhým pohledem, což měl demonstrovat pokus s mléčnou žárovkou prosvícenou zeleným laserem.
Na závěr nám pan astronom prozradil, proč je obloha modrá, mluvil o rozptylu světla a o obloze, kterou vidí obyvatelé Titanu. Plni dojmů jsme se volně přesunuli do druhé části programu, který se konal v kupoli malého planetária, kde pro nás měla připravený program poněkud nervózně vzhlížející astronomka. Posadila nás na pohodlná křesla, zhasla všechna světla a rozsvítila tisíce hvězdiček, načež začala usilovně hledat zimní oblohu. Trošku se nám všem točila hlava. Asi takhle si já představuju konec světa. Přednášející nás stručně seznámila s hvězdami, které můžeme vidět v únoru na obloze. Přišlo mi šokující až děsivé, kolik jich je, v nepředstavitelných vzdálenostech od sebe, přičemž je v nadlidských silách se dostat na tu nejbližší z nich! A kolik galaxií a nesmírného prostoru obklopuje naši Zemi, která je jimi úplně pohlcována jako kapka vody v oceánu. Ta vůbec nic neznamená, tak jako naše Země není a neznamená nic ve vesmíru, zatímco pro nás je úplně vším, a přesto si jí nevážíme. Jak omezeně uvažujeme a v jakém stavu ji chceme předávat dalším generacím? Jak se bude v dnešním světě vyvíjet dále, jak bude vypadat za stovky, tisíce či statisíce let? Bude ještě obyvatelná? Přemýšlím a do svých myšlenek vháním všechen svůj optimismus, ale myslím, že pokud lidé nezmění svůj postoj ,,po nás ať přijde potopa" a budou stále tak bezohlední vůči ní, tak určitě ne.
Nezbývá než věřit v nějakou vyšší moc či životní rovnováhu, nebo prostě zírat na červenou tečku laseru opisující kruh kolem Kasiopeji. Naše snění ukončil stisk tlačítka, který oblohu plnou hvězd proměnil opět v bílou omítku. Náš astronomický den ukončilo setkání s dalekohledy. Na pozorovatelně budovy hvězdárny mají dva. První je čočkový, ručně ovladatelný, druhý je zrcadlový a konstrukčně odlišný, ovladatelný z malé kabinky vedle něj. Astronomka nás s nimi stručně seznámila a svou řeč ověnčila balíkem čísel, z nichž si pamatuju jediné: 30 metrů. Tolik měří průměr největšího dalekohledu na světě.
Škoda, že nám nepřálo počasí, takže se neuskutečnilo pozorování Slunce. Tak snad někdy jindy.
